Pohled do historie objevů dinosaurů

    Jako první popsal dinosauři kost už r. 1677 správce muzejního depozitáře Robert Plot, a to ve své knize Přírodopis hrabství Oxfordshire. Zobrazil úlomek velké kosti, kterou v souladu s tehdy ve světě všeobecně panujícími názory považoval za pozůstatek lidského obra. Dal si na obrázku natolik záležet, že z něho dnes poznáváme část kosti velkého masožravého dinosaura.
    První vědecky významný objev dinosaurů se však připisuje doktoru Gideonu Mantellovi a jeho ženě Mary Ann. Mantell působil ve městě Lewes (vzdáleném asi 15 km jižně od Londýna) jako praktický lékař. Kromě lékařství se horlivě zajímal o fosilie, které často nalézal v křídových usazeninách jižní Anglie, a zatoužil napsat o nich knihu. Jednoho dne zjara r. 1822 se dr. Mantell vypravil nedaleko za město na obvyklou pochůzku za pacientem. Na cestách ho často doprovázela jeho manželka. Tak tomu bylo i onoho jarního dne. Aby si Mary Mantellová zkrátila čekání na manžela, šla se projít. Její pozornost náhle upoutala hromada štěrku připraveného na opravu silnice. Z hromady vyčnívalo něco lesklého. Při bližší prohlídce poznala, že je to velký fosilní zub. Jakmile se dostavil manžel, hned mu bylo jasné, že se jedná o zub nějakého neznámého býložravce, ale nebyl jej schopen zařadit ani do rodu, ani do druhu. Přesto však o kresbu zubu, kterou pořídila jeho manželka, stačil ještě doplnit připravovanou knihu o zkamenělinách. Kniha vyšla roku 1822. Hned poté se Mantellovi podařilo zjistit, odkud silničáři štěrk přivezli. Lom byl pouhých 12 km od města Lewes, nebyl tedy problém jej navštívit. Mantell tam nalezl kromě dalších zubů i četné úlomky kostí. A hned začal intenzivně pátrat, kterému zvířeti asi tyto pozůstatky náležely. Poslal je do Paříže, aby je tam prozkoumal baron Georges Cuvier, tehdejší proslulý paleontolog a znalec srovnávací anatomie. Ten po prvním ohledání vyslovil názor, že zub patří některému z fosilních nosorožců, a část dalších fosilií přiřadil hrochovi. Mantell však s těmito závěry nebyl spokojen, a tak pátral dál. Ukázal zub a další úlomky kostí dr. Bucklandovi, který byl v té době profesorem geologie na univerzitě v Oxfordu, i jiným vědeckým veličinám. Ani jejich závěry ho však příliš nenadchly. Proto neváhal a zavítal i do Hunterova muzea, které tehdy patřilo londýnské Královské koleji chirurgů a byla v něm obrovská sbírka recentních i fosilních zvířat. Dlouho nemohl nalézt nic, s čím by se jeho fosilie daly srovnat. Až zasáhla šťastná náhoda. V muzeu se setkal s mladým mužem jménem Samuel Stutchbury, který se věnoval studiu středoamerických ještěrů. Stutchbury si okamžitě všiml nápadné podobnosti mezi fosilním zubem a zuby některých těchto ještěrů. Mantella tato podobnost velice zaujala, a proto neváhal zařadit své nálezy mezi vyhynulé plazy; tyto své závěry pak r. 1825 publikoval v časopise The Philosophical Transactions of the Royal Society of London. Novou fosilii pojmenoval Iguanodon (iguana = ještěr, odon = zub). Tak se dostala doposud neznámá a nepojmenovaná skupina plazů do povědomí lidstva.
    Gideon Mantell však ani v těchto pionýrských dobách nebyl sám, kdo nezabýval určováním fosilií. Také jeho současníka Williama Bucklanda zaujala velká čelistní kost se šavlovitými zuby i další podobné nálezy. Tyto velké fosilní kosti se totiž čas od času objevovaly v jurských sedimentech nedaleko města Stonesfield v hrabství Oxfordshire. Buckland zveřejnil první výsledky svého vědeckého studia dinosaura roku 1824 a neznámého masožravce označil latinským jménem Megalosaurus. Toto jméno však použil už r. 1822 anglický lékař a geolog James Parkinson ve své knize, kterou nazval Stručná oryktologie: úvod do studia fosilních organických zbytků. V ní je zmínka o fosilním zubu, který popsal pod rodovým jménem Megalosaurus.
    Veškeré objevy těchto velkých fosilních kostí naznačovaly, že kdysi museli obývat naši Zemi neznámí plazi mimořádné velikostí. S konečnou platností pokřtil tyto živočichy slavný anglický anatom a paleontolog Richard Owen (1804-1892) vědeckým jménem Dinosauru (z řeckých slov deinos = hrozný, strašný a sauros = plaz, ještěr), které poprvé použil v roce 1842. Popis této skupiny založil na třech tehdy ještě málo známých formách suchozemských živočichů, jež se nápadně lišily od dnešních plazů. Původně Owen uvažoval o dinosaurech jako o jediném řádu. Avšak r. 1887 přišel se svými poznatky Harry Govier Seeley a na základě stavby pánve rozdělil dinosaury do dvou, prakticky až dodnes uznávaných vývojových linií, a sice Saurischia (plazopánví) a Ornithischia (ptakopánví).
    V Severní Americe poprvé řádně prozkoumali dinosaury dva nadšení paleontologové a známí rivalové - Edward Drinker Cope a Othniel Charles Marsh. Cope (1840-1897) byl profesorem Pensylvánské univerzity a pustil se do rozsáhlého výzkumu dinosaurů a jiných plazů, ryb, obojživelníků i savců. Marsh (1831-1899) působil jako řádný profesor na univerzitě v Yale. Finančně ho podporoval jeho strýc, který v Yale založil proslulé Peabody Museum of Natural History. Oba tito vědci byli poměrně bohatí, a tak si mohli dovolit věnovat výzkumu veškerý svůj čas i energii. Byli zároveň průkopníky evoluční teorie a osobně se znali se všemi tehdy žijícími významnými přírodovědci včetně Darwina, Haeckela, Huxleyho, Owena a Kovalevského.
    Slavná éra výzkumu dinosaurů započala v Americe současně se stavbou proslulé železnice Union Pacific Railway. V létě 1877 obdržel Marsh dopis dvou stavebních dělníků, kteří ho informovali o nálezech mimořádně rozměrných kostí hned vedle staveniště budoucí kolejové trasy. Věděli totiž, že Marsh je nejen nadšený geolog, ale také člověk obdařený potřebnými prostředky, a jednoho z nich napadlo, že by nebylo na škodu se s vědcem seznámit. Nakonec se ukázalo, že dělníci skutečně objevili velmi bohaté naleziště dinosaurů. Morrisonské souvrství, pojmenované po nedaleké obci Morrison, nacházející se poblíž Denveru, se stalo jedním z nejvydatnějších svrchnojurských nalezišť dinosaurů. Toto souvrství se táhne od kanadské hranice až po Nové Mexiko. Je tvořeno horninami, které se usazovaly v různorodých typech prostředí, v nichž dinosauři mohli žít, a které byly rovněž vhodné pro zachování jejich kostí v podobě fosilií. Svým dílem přispěly i řeky. Jejich vody přenášely zdechliny dinosaurů na úctyhodné vzdálenosti, kde je pak naplavovaly do písčin nacházejících se bezprostředně u říčních koryt. Tato rozsáhlá naleziště, z nichž nejznámější je Dinosaur National Monument v Utahu, poskytla badatelům tisíce kompletních koster a izolovaných kostí dinosaurů i jiných zvířat, která tehdy žila spolu s dinosaury, např. ryb, žab, želv, krokodýlů, ptakoještěrů a savců. Za léta usilovné práce se přičinlivému pracovnímu týmu Marshe a Copeho podařilo shromáždit bohaté nálezy dinosaurů, které později putovaly na východ země, aby je tam mohli studovat a popisovat nám již známí zarytí paleontologičtí rivalové. Na nalezištích se dodnes nacházejí kosti dinosaurů. Ta nejznámější mají přiléhavá jména - Copeův lom, Marshův lom a Velký dinosauři lom. Jedno takové místo, které bylo nazváno Bone Cabin, objevila roku 1898 expedice Amerického přírodovědeckého muzea v New Yorku, kterou vedl mladý talentovaný paleontolog Henry Fairfield Osborn (1857- 1935).
    Koncem 19. století se pozornost badatelů posunula poněkud severněji, kde zanechali stopy svého působení dinosauři pozdní křídy. První exempláře tyranosaura a triceratopse vykopaly ve Wyomingu a Montaně terénní skupiny Amerického přírodovědeckého muzea. Většinou pracovaly pod vedením Barnuma Browna. Ten se roku 1910 vydal v člunu po kanadské řece Red Deer River, aby probádal horniny podél jejích břehů. Dosáhl tak znamenitých úspěchů, že zanedlouho mohl soutěžit se svými konkurenty z Kanadského ústavu pro geologický průzkum. Kanadské paleontology řídil Charles H. Sternberg, který předtím vydatně přispíval do Copeových sbírek.
Kanadská honba za dinosaury trvala celé desetiletí a během ní byly rozeslány stovky koster do nejrůznějších ústavů po celém světě. V pásmu hornin nejvydatnějších na fosilie, nacházejícím se v kaňonu Dead Lodge, byl roku 1955 založen Dinosaur Provincial Park (Dinosauři provinční park), který roku 1979 zařadila organizace UNESLO jako první paleontologické naleziště do svého celosvětového seznamu dědictví minulosti (World Heritage List). Žeň tam byla opravdu hojná. Čítala více než 400 koster představujících 35 druhů dinosaurů. Zřejmě to bylo jedno z nejbohatších nalezišť, jaké bylo doposud objeveno. Zdejší nálezy se však neomezovaly jen na dinosaury. Paleontologové zde identifikovali přes 75 druhů ryb, žab, ocasatých obojživelníků, želv, ještěrů, aligátorů a krokodýlů, ptakoještěrů, ptáků i savců.
    Není divu, že dinosauři zaujali také Evropany. Nález 39 koster dinosaura rodu Iguanodon (stejnému rodu patřil zub, který objevila roku 1822 v Anglii již zmíněná Mary Ann Mantellová) byl hotovou senzací. Našli je horníci belgického dolu v Bernissartu, nedaleko hranice s Francií, kde při ražení štoly v hloubce 322 m v tmavošedém jílu spodnokřídového stáří narazili na velké množství kostí. Na místo překvapivého nálezu povolali mladého paleontologa Belgického královského muzea jménem Louis Dollo (1857- 1931), který pak osobně řídil vyzvedávání fosilních nálezů ze země. Důlní inženýři nechali vrstvu zeminy nařezat do bloků o objemu zhruba jednoho krychlového metru, ty pak byly obaleny sádrou a bezpečně dopraveny na povrch. Preparováním materiálu a jeho studiem se už zabývalo muzeum. Počet nalezených fosilií předčil všechna očekávání. Dosáhl asi dvou tisíc ryb patřících do několika řádů; dále bylo nalezeno pět krokodýlů, pět želv, jeden ocasatý obojživelník a velké množství fosilních rostlin.
    Výskyt 39 koster rodu Iguanodon v Bernissartu pochopitelně vyvolal nemálo otazníků. Zbytky zvířat totiž byly uloženy v poměrně úzké, zato však 34 m hluboké štěrbině vyplněné jílem. Paleontologové se zpočátku domnívali, že se na místě dnešního dolu Bernissart kdysi nacházel úzký záliv, do něhož uhynulé iguanodony zanášel buď říční proud, nebo mořský příliv. Těla pak klesala ke dnu, kde je rychle pokrylo bahno. Dnes je ovšem známo, že tato zvířata žila v mokřinách, takže se jejich kostry dostaly pod nánosy bahna nejméně při třech po sobě následujících záplavách.
    Je známo, že přední část čelistí iguanodona pokrýval rohovitý zoban, přestože se fosilní nezachoval. Jeho tvar je patrný z kostí, na nichž byl posazen. Spolehlivě se ví, že chrup iguanodona tvořilo několik za sebou stojících řad zubů, jejichž pomocí mohlo zvíře drtit a řezat tuhé vláknité rostliny. Iguanodon se pohyboval vzpřímeně na mohutných zadních nohách a přední končetiny používal při sběru potravy, možná k obraně a nepochybně se o ně i občas opíral. Ocas mu sloužil při pohybu jako protiváha přední části těla.
    Naše poznatky nesmírně obohatil vynikající specialista na dinosaury 20. století, profesor Friedrich von Huene (1875-1969). Ten se roku 1921 pustil do studia bohatých nálezů kostí rodu Plateosaurus, které byly objeveny v lomu nedaleko Trössingenu v Německu. Jemu vděčíme za rozšíření našich znalostí o dinosaurech nejen Evropy, ale i Jižní Ameriky. Vydal mnoho vědeckých prací a nakonec shrnul své zkušenosti v díle Paläontologie und Phylogenie der neideren Tetrapoden, jež vyšlo roku 1956 v Jeně.
    Poté, co existence dinosaurů vešla v obecnou známost, byly zorganizovány velké expedice, které navštívily i dosud řádně neprobádané končiny světa, mezi nimi i Argentinu, Čínu, Indii, Mongolsko a Tanzanii. Nejznámější byly expedice do Číny a Mongolska. Tam se také v roce 1922 vydala proslulá třetí středoasijská expedice Amerického přírodovědeckého muzea v naději, že v Asii objeví nejstaršího člověka. Byla to vlastně myšlenka Henryho Fairfielda Osborna, který se domníval, že hlavní skupiny savců pocházejí právě z tohoto kontinentu. Práce v terénu probíhaly pod vedením biologa a cestovatele Roye Chapmana Andrewse, který byl kromě své odborné způsobilosti obdařen i schopnostmi organizačními a nebylo pro něj obtížné sehnat na nákladné expedice peníze. Přestože expedice pokračovaly až do roku 1930, nepodařilo se jim dosáhnout prvořadého cíle: žádné pozůstatky dávného člověka totiž nenalezly. Jejich zásluhou však bylo odstraněno velké bílé místo na paleontologické mapě světa, kde doposud nebylo kromě několika bezvýznamných fosilií nic nalezeno. Kupříkladu v roce 1922 bylo v Mongolsku objeveno fantastické naleziště, jemuž členové expedice začali říkat Flaming Cliffs; dnes je známo pod jménem Bayn Dzak. V měkkých sedimentech červené barvy byly nalezeny spousty dinosauřích kostí. Krátkou dobu, kterou tam expedice mohla strávit, korunoval nález něčeho, co vypadalo jako ptačí vejce. Když se paleontologové o rok později na místo vrátili, nalezli četná hnízda s vejci, o nichž už vůbec nebylo pochyb, že je nakladli dinosauři. Těmito vejci se expedice proslavila v celém světě. O nové nálezy se začala zajímat nejširší veřejnost. Byla to však jedna z posledních velkých expedic této éry, neboť další peníze na výzkum se objevily až v sedmdesátých letech. Ne že by veřejnost nebo snad vědci ztratili o dinosaury zájem, ale peníze se musely věnovat na dvě světové války a na následky ekonomické krize třicátých let.
 

Historie studia dinosaurů

    Čtenář si jistě vzpomene na zmínku o H. G. Seeleyovi, který na základě stavby pánve rozdělil dinosaury do dvou skupin: na plazopánvé (Saurischia) a ptakopánvé (Ornithischia). Dlouhou dobu se mnoho paleontologů přiklápělo k názoru, že obě velké skupiny dinosaurů si nejsou o nic více příbuzné než s ostatními řády plazů vzniklých z tekodontních předků - s krokodýly, ptakoještěry a ptáky. Tím původní název Dinosauria ztratil na určitou dobu svůj význam, používal se pouze neformálně, nikoli jako vědecké označení.
    K významnému obratu došlo až v roce 1970, kdy se objevila jména Robert Bakker, Peter Dodson, Jim Farlow, Peter Galton, John Ostrom, Dale Russel a jiná. Tito paleontologové publikovali nové teorie, jimiž vysvětlovali jak evoluční úspěch dinosaurů, tak i domněnky o jejich pozdějším vyhynutí.
    Zatímco se v raném stadiu věnovali studiu dinosaurů především geologové, kteří se zaměřovali hlavně na popis a taxonomické třídění nových a neobvyklých forem, převládali mezi mladou generací paleontologů biologicky orientovaní lidé, pro něž měl daleko větší hodnotu pohled na dinosaury jako na žijící tvory.
    Bakkerův a Galtonův výzkum ukázal, že obě zmíněné linie dinosaurů měly společného předka. Je proto naprosto správné používat název Dinosauria.
    Výsledky nedávného výzkumu nasvědčují, že dinosauři mohli být právě tak jako ptáci a savci teplokrevnými živočichy, udržujícími svou tělesnou teplotu nezávisle na teplotě okolního prostředí. Ačkoli již v roce 1870 se Thomas Huxley domníval, že ptáci by mohli být přímými potomky dinosaurů, trvalo celé století, než se tento názor dočkal všeobecnějšího přijetí, a to zásluhou Johna Ostroma z univerzity v Yale. Bakker a Galton na základě svých původních prací a Ostromových studií navrhli vyčlenit dinosaury z třídy plazů (Reptilia) a začlenili je spolu s ptáky do samostatné třídy Dinosauria. Toto pojetí dnes zastává většina paleontologů. Důkazy ve prospěch této i jiných teorií si uvedeme dále.
    Ačkoli myšlenka o teplokrevnosti dinosaurů se některým zdá příliš odvážná, většina paleontologů považuje dosud shromážděné údaje za natolik průkazné, aby bylo možné se domnívat, že alespoň někteří dinosauři byli teplokrevní. Ke skupině Dinosauria v tomto pojetí patří vedle dvou již zmíněných vývojových linií plazopánvých a ptakopánvých dinosaurů i ptáci. Je zřejmé, že dinosaury už nelze počítat mezi plazy v tradičním smyslu. Poznatky paleontologů sedmdesátých let, podle nichž mají dinosauři v mnoha směrech daleko blíže k ptákům než třeba k želvám, ještěrům, hadům či krokodýlům, způsobily přímo revoluční změnu v názorech na tuto skupinu jedněch z nejúspěšnějších živočichů všech dob. A tento názorový zvrat vyvolal bouřlivý zájem paleontologů i široké veřejnosti. Lidé dávají přednost historkám se šťastným koncem. V souvislosti s dinosaury opravdu nelze mluvit o nějakém evolučním nezdaru, když dnes na světě létá více než 8000 druhů opeřených dinosaurů.