Na konci křídy, tj. zhruba před 65 miliony let, všichni dinosauři až na ptáky vyhynuli. Fosilní záznamy však nejsou úplné, a proto nelze s jistotou tvrdit, že dinosauři vymírali na celé planetě najednou. Některé nálezy dinosaurů sice pocházejí z vrstev třetihorního stáří, to však mohlo být způsobeno - jak jsme již vysvětlili - přenosem ze starších sedimentů.
    Dinosauři však nebyli jedinou skupinou, která zmizela na konci křídy. Zhruba ve stejné době zmizeli jiní velcí plazi včetně mosasaurů, plesiosaurů a ptakoještěrů. Zmizely i hlavní skupiny bezobratlých živočichů. Nápadné je vyhynutí amonitů, hlavonožců chráněných ulitami, kteří byli v druhohorních mořích dominantními živočichy. Zmizení mnoha mikroorganismů nelze vysvětlit jinak než zhroucením celého oceánského ekosystému.
    Ve fylogenezi živočichů je vyhynutí druhu zcela přirozené; většina druhů neexistuje déle než asi dva miliony let. Přestože jednotlivé druhy dinosaurů na Zemi vznikaly a zanikaly po celé druhohory, není pochyb o tom, že vymírání na konci křídy se lišilo ničivými následky.
    Někteří paleontologové jsou přesvědčeni o katastrofickém charakteru tohoto procesu, jiní předpokládají, že vymírání probíhalo postupně, celé miliony let. Existují argumenty podporující jak první, tak i druhý názor a oba mohou mít v něčem pravdu.
    Dlouho panovalo přesvědčení, že dinosauři začali vymírat v důsledku klimatických změn. Na sklonku křídy totiž začala ustupovat vnitrozemská moře a na mnoha místech vznikala vrásněním horstva. S ústupem moří v Asii a Severní Americe se přestal uplatňovat jejich zmírňující vliv na podnebí a sezónní změny se začaly uplatňovat daleko výrazněji. To mohlo nepříznivě ovlivnit počet druhů dinosaurů. Stoupenci teorie postupného vymírání dinosaurů uvádějí, že počet druhů začal klesat už sedm milionů let před koncem křídy. Z období před 76 miliony let známe 30 čeledí dinosaurů, z nichž se dožilo konce křídy jen dvanáct.
    Někteří lidé si myslí, že pozvolné klimatické změny nakonec přiměly dinosaury k ústupu a měly za následek postupné vymírání. Je však známo, že dinosauři - zvláště ti, kteří žili v polárních oblastech - byli schopni snášet i extrémní klimatické podmínky. Živočichové jako krokodýli, ještěrky, hadi, žáby, mloci a mnozí další sice nebyli schopní snášet arktické podmínky, a přesto křídu přežili. Studium želv z Montany, které žily před hranicí křídy a třetihor i po ní, ukázalo, že do třetihor přežilo patnáct až sedmnáct z 19 druhů žijících v křídě. Zdá se tedy, že masové vymírání na konci křídy nelze vysvětlit jen postupnými změnami klimatických poměrů.
    K nejméně přesvědčivým teoriím patří ty, které tvrdí, že se tito tvorové zničili sami. Jedni tvrdí, že dravci vyhubili všechny býložravce a zahynuli hladem, jiní předpokládají, že zdegenerovali do groteskních a pro život nevhodných tvarů. Dokládají to vývojem úžasných tvarů rohatých, hřebenatých a tzv. "trkavých" dinosaurů, které považují za doklad zmíněné degenerace. Jiní hledají příčinu v hormonálních poruchách, které zavinily ztenčení vaječné skořápky a s tím související zmenšování mozku. Žádná z těchto teorií nemá serióznější podklady a proto se jimi nebudeme dále zabývat.
    Podle další skupiny teorií podlehli dinosauři v nějaké biologické válce. Viníci se hledají mezi nově vznikajícími kvetoucími rostlinami, z nichž některé skutečně obsahovaly prudké jedy, mezi mikroorganismy (infekční virus mohl vyvolat celosvětovou epidemii) a mezi nastupujícími savci, kteří údajně mohli zničit veškerá vejce dinosaurů.
Je ovšem velice nepravděpodobné, že by jakákoliv epidemie mohla zachvátit všechny kontinenty a dále žádný živý organizmus (kromě člověka) nemůže vyhubit organizmus jiný. Proti nákaze by si tak dokonalí tvorové jako byli dinosauři zcela jistě vytvořili protilátky, případně si vytvořili jiný způsob ochrany. Teorie o zničení vajec savci má také svá velká proti - podle nejnovějších údajů byla všechna hnízda dinosaurů pečlivě střežena jedním z rodičů a savci, kteří žili ve stínu velkých tvorů a vylézali jenom v noci, byli sami loveni a zabíjeni malými, ale rychlými masožravými dinosaury jako byli například Velociraptor, Compsognathus a další.
    Katastrofických hypotéz je několik. Mezi nimi převládá názor, že se asi před 65 miliony let Země srazila s obrovským meteoritem. L. W. Alvarez se svými spolupracovníky roku 1980 zjistili tenkou vrstvičku sedimentu právě na hranici mezi křídou a terciérem, která obsahovala relativně vysoké procento iridia a jiných platinových kovů. Tato anomálie se vyskytuje v hraničních sedimentech mezi křídou a terciérem v nejrůznějších částech světa, přičemž to mohou být sedimenty jak suchozemské, tak i mořské. Protože se iridium normálně vyskytuje ve zvýšené koncentraci v asteroidech, meteoritech a jiných tělesech vesmírného původu, je možné, že nějaký asteroid, snad o průměru 10 km, tehdy skutečně na Zemi narazil. Touto hypotézou se nechaly inspirovat autoři četných geochemických, litologických a paleontologických studií a zdá se, že přinesli dostatek důkazů o tom, že v té době na Zemi dopadl meteorit. Jako místo jeho pravděpodobného dopadu byl označen kráter na mexickém poloostrově Yucatan.
    Oblaka prachu, která se po dopadu zvířila a byla vynesena do značné výšky, mohla zastínit povrch planety až na několik měsíců. Bez slunečního svitu by přirozeně uhynuly rostliny, bez nich by nemohli žít ani býložraví dinosauři, a bez býložravců by byli odsouzeni k vyhynutí i masožravci. Ke spuštění podobné řetězové reakce by jistě došlo i ve vodách oceánu. Rostliny by se snad posléze vzpamatovaly (semena obvykle přežijí i extrémní podmínky) a menší druhy živočichů by mohly během tohoto těžkého období přežít, kdyby jim k obživě stačila jen semena rostlin a zetlelé zbytky.
    Zdá se, že to je logická a jednoduchá teorie, která vysvětluje celý proces hromadného vymírání. Problém je v tom, že nevysvětluje, proč přežila společenství sladkovodních a některých dalších zvířat, zatímco dinosauři, ptakoještěři a valná většina obyvatel moří nikoli.
    Ne každý je přesvědčen, že Zemi zasáhl asteroid. Vždyť iridium mohlo být na povrch Země vyneseno i vulkanickou činností. Kdyby tomu tak skutečně bylo, pak by se vysvětlila jeho přítomnost i v dalších vrstvičkách ležících pod i nad hranicí mezi křídou a terciérem. Je přece známo, že na konci křídy probíhala rozsáhlá sopečná aktivita. Důkazem jsou obrovské čedičové výlevy, tvořící celou Dekánskou plošinu, rozprostírající se v západní Indii na ploše 600000 km2. Je to vlastně největší pásmo vulkanických výlevů za posledních 200 milionů let. Na základě pozorování následků současných erupcí lze odhadnout, že se do atmosféry uvolnilo ohromné množství (1300 milionů tun) oxidu siřičitého. Následkem mohly být celosvětové kyselé deště. Když tyto deště spolu s velkým množstvím oxidu uhličitého zasáhly oceány, mohlo dojít redukcí alkalických látek k poklesu pH vody z hodnoty 8,2 až na 7,4. I dnešní silné výbuchy sopek mohou vyvolat dočasné ochlazení podnebí. Proč by tedy taková sopečná aktivita, která dokázala vytvořit obrovské dekánské trapy v Indii, nemohla významným způsobem ovlivnit klima celé naší planety. Odhaduje se, že by se v jejím důsledku snížila průměrná roční teplota o 3,1 °C. Do stratosféry by se dostala kyselina chlorovodíková, která by tam značně zeslabila ozónovou vrstvu; tím by se mnohonásobně zvýšila intenzita životu škodlivého ultrafialového záření.
    Tyto změny mohly být náhlé, a proto jimi lze vysvětlit vyhynutí všech teplomilných organismů a veškerého mořského planktonu. Nejvíce by utrpěl plankton s vápenitými schránkami, jako dírkonožci a nanoplankton (kokolity), a to snížením zásaditosti povrchových vrstev oceánu. Zachovali by se pouze dírkonožci, kteří nebyli příliš specializovaní. Snížená alkalita by ovšem neovlivnila všechny organismy. Nejméně by byli zasaženi bičíkovci skupiny Dinoflagellata. Víme přece, že jeden z jejich recentních zástupců mohl žít i v prostředí s pH nižším než 5,0.
Obrovské výlevy lávy na Dekánské plošině v Indii je možné vysvětlit kombinací vulkanické a impaktové teorie. Je totiž možné předpokládat, že vulkanická činnost v této oblasti byla vyvolána právě dopadem asteroidu. Bylo vypočítáno, že by asteroid o průměru deseti kilometrů pronikl 20 až 40 km do nitra zemské kůry, a odtud mohlo vystoupit na povrch magma. Při úvahách o procesu vymírání na konci křídy musíme počítat i s mnoha jinými okolnostmi. Za prvé dinosauři nebyli jedinými postiženými živočichy a k vymírání došlo ve stejné době i v mořích. Za druhé mnoho rostlin a živočichů přežilo hranici mezi křídou a terciérem bez jakékoli újmy, případně prodělalo jen zanedbatelné změny. Na západě severoamerického kontinentu je v této hraniční vrstvě patrný jistý krátkodobý zvrat, který svědčí o tom, že rostlinná společenstva prošla určitým předělem; po něm však následovalo zotavení. Je patrná rovněž jistá změna ve složení sedimentů od karbonátových hornin (např. vápence) převládajících v pozdní křídě po siliciklastické (např. pískovce) v raných třetihorách. Stabilní izotopy vykazují výrazné změny poměru mezi 13C a 12C a mezi 18O a 15O na rozhraní mezi křídou a třetihorami.
    Vlastní příčinou vyhynutí dinosaurů nebyla srážka Země s meteoritem, ani jiná přírodní katastrofa, ale rakovina, která tyto obrovské tvory vyhladila před 65 miliony let. Růst nádorů prý přitom stimulovala neutrina - částice atomového jádra bohaté na energii, jež na Zemi dopadaly z vesmíru. Tuto hypotézu prezentuje americký fyzik Juan Collar z Jihokarolínské univerzity v Kolumbii. Podle něj se zhruba každých 100 miliónů let rozpadne v okruhu 20 světelných let od Země nějaká hvězda. Produktem tohoto rozpadu je sprška neutrina, která nakonec doletí až na Zemi. Neutrina se v atomovém jádře srážejí s živou i neživou hmotou a přitom se uvolňuje energie. Ta může poškodit dědičnou substanci a způsobit mutace, které nakonec vyvolají rakovinu. Ze statistického hlediska je vznik nádoru pravděpodobnější, čím větší živočich je.
    Další teorie říká, že příčinou vyhynutí dinosaurů byla rychlá změna životních podmínek, k nimž došlo pravděpodobně před 65 milióny lety. Připouští se, že příčinou změny byl průnik vody z dosud uzavřeného Severního ledového oceánu do severní části Atlantiku. Na jeho povrchu se vytvořila chladná vrstva sladké vody. Život v oceánech byl nemilosrdně zasažen, na celé planetě se změnilo klima a značně se zhoršily i potravní podmínky.
    Autorem další teorie je český astronom Ladislav Křivský. Podle něho pád asteroidu o průměru asi deset kilometrů do oceánu způsobil následující. Vodní masy by byly vyvrženy v podobě páry a kapiček do troposféry, stratosféry a ionosféry, tedy do výšky přes 100 km. Jejich množství by činilo více než 10 miliard tun. Pádem by byly vytvořeny obrovské tsunami, které by s vyvrženou vodou zaplavily části kontinentů. Ve srovnání s hřibovitým mrakem vyvolaným výbuchem vodíkové pumy by byly rozměry mraku vyvolané pádem asteroidu obrovské: šířka báze by činila stovky ba tisíce kilometrů a mrak by dosáhl výšky řádu 100 kilometrů. Část vyvržené vody by se brzy vrátila na Zemi, část, která by pronikla do výšky asi 10 - 20 km, by cirkulovala ve formě páry desítky až tisíce let, část by byla rozložena na vodík a kyslík. Dlouhodobé nasycení atmosféry vodními parami by zvýšilo srážky po dobu stovek až tisíců let. V první fázi po pádu, geologicky velmi krátké, trvající roky či desítky let, by došlo k ochlazení, podmíněnému znečištěním ovzduší a zvýšením dešťových srážek. Následné vytvoření skleníkového efektu by zvýšilo teplotu zemského povrchu o desítky stupňů, později o něco méně. Ve spojení s obrovským mrakem, který by se vytvořil, by obdobně jako při vulkanické činnosti, vznikl značný energetický potenciál, vybíjející se v gigantických blescích.
    Jedna z posledních teorií vyhynutí dinosaurů hovoří o celoplanetárním požáru atmosféry. Podle časopisu New Scientist je nejpravděpodobnější následující teorie: Obrovský meteorit dopadl do oblasti dnešeního Mexického zálivu, kde jsou dnes rozsáhlá ložiska zemního plynu a ropy. Meteorit prorazil po dopadu na hladinu ve dně zálivu zemskou kůru. Obrovským bublinám plynu se uvolnila cesta na povrch. Blesky z bouří pak hořlavý plyn zapálily.
O takovém průběhu katastrofy svědčí prý i obsah křídových usazenin nedaleko zlomu v zemské kůře u Black Ridge na pobřeží Floridy. V menším rozsahu měl gigantický požár po výronu zemního plynu následovat ve stejné oblasti ještě v plestocénu, tedy před deseti tisíci až dvěma milióny let.
    Lemova hypotéza o vlivu retrovirů na evoluci "bezpohlavnosti" u hmyzu byla pro něho východiskem pro zformulování domněnky, že příčinou dinosauřího exodu z evoluční scény před 65 milióny let byla retrovirová pandemie, tedy jakýsi virus vyvolávající DAIDS - syndrom získané imunitní nedostatečnosti dinosaurů. Retroviry, velice dobře přizpůsobené svým obřím hostitelům, "dbaly" během celé doby svého vývoje o úspěch své expanze prostřednictvím své vlastní replikace. Tyto viry mohly prostřednictvím svých rychle probíhajících mutací úspěšně "oklamávat" buňky imunitního systému svého hostitele, popřípadě mohly stejně úspěšně zabíjet buněčná centra jejich imunitního systému.
    Závěrem své teorie Lem sebekriticky přiznává, že když se vyslovují hypotézy, které nelze doložit a podepřít objektivním důkazovým materiálem, nýbrž jen neurčitými domněnkami, je velice snadné tyto hypotézy "přesolit". Lem konstatuje, že každý virus se vyznačuje přísnou druhovou specifičností při výběru svého hostitele a že lze jen těžko předpokládat, že genomy všech vyhynulých druhů dinosaurů by si byly navzájem tak podobné, že by podlehly "parazitismu" jakési jedné skupiny retrovirů. Kromě toho, dějiny vědy nás učí, že teorie a hypotézy, které krátce, výstižně a téměř okamžitě všechno vysvětlují, vlastně vůbec nic neobjasňují.
    V současné době nepovažují paleontologové, geologové ani specialisté v jiných oborech žádnou z těchto teorií za všeobecně přijatelnou. Hypotéza o dopadu asteroidu před 65 miliony lety má dost stoupenců mezi geology. Řada důkazů však podporuje hypotézu argumentující s postupně se snižující diverzitou dinosaurů během posledních několika milionů let křídového období. Stále však chybí důkaz, který by rozhodl ve prospěch některého z těchto názorů. Vyhynuli dinosauři na celém světě současně? Nevíme. Vymírali pozvolna jako v západní části Severní Ameriky? Opravdu nevíme. Vymírání dinosaurů zůstává jedním z největších tajemství Země, které bude zaměstnávat ještě mnoho budoucích generací vědců.
 

Hypotézy o vymírání dinosaurů

    Vyhynutí dinosaurů se pokoušejí vysvětlit desítky více či méně fundovaných hypotéz. Žádnou z nich nelze bezvýhradně přijmout; příčin bylo pravděpodobně několik a působily ve vzájemném propojení.
 

Vyhynutí mohlo způsobit:

- líhnutí mláďat jen jednoho pohlaví
- velká specializace (např. potravní)
- srážka s asteroidem nebo kometou
- soutěž se savci
- ochlazení podnebí
- nemoci
- ekologický kolaps
- ztenčení vaječných skořápek
- neplodnost
- změny procentuálního obsahu kyslíku v atmosféře
- jed v nových druzích rostlin
- radiace ze supernovy nějaké sousední hvězdy
- sopečná činnost
- oteplení podnebí